středa 6. července 2016

Och jak by bylo krásné, kdybychom všichni na chvilku drželi hubu.

Včera jsem se strašně nasrala.
Doprdele práce.

A už po několikáte za posledního půl roku jsem spadla na dno.
Začíná to být rutina.
Ale stejně mě nikdy nepřestane fascinovat ten den poté. Kdy se emoce, krevní tlak i můj slovník zase uklidní a vrátí do podezřelého normálu. Do melancholického osamoceného ticha.

Najednou si připadám tak vyrovnaná, že buď za chvilku vyseru Budhu a nebo uslyším racky a tichý příliv.
Hovno.
Nemám páru jak šumí takovej příliv a už vůbec nejsem vyrovnaná. Jsem akorát otupělá a unavená, ze všech těch katastrof co padaj mým směrem.
Vytáčí mě klid i neklid. Proč si zase musím komplikovat život? Nevím. Jediný co vím je, že mě všechno sere. A taky to, že se umím fakt famózně nasrat. Na všechno a na všechny. Je to můj dar, na druhou stranu umět takhle někoho vyvést z míry chce taky pořádnou kopu nadání.

Mimo jiné jsem si uvědomila, že místo toho abych dala svým nervům trochu odpočinek a držela se od čehokoliv a koholiv dál, nechala jsem se zatáhnout do nové emocionální pasti.
Proč je občas tak těžké říct ne?

Jako by všichni alespoň na chvilku nemohli držet hubu.
Jak strašně bych si přála být někde úplně sama, bez veškerých vymožeností, jenom občas něco napsat, sníst, vypít a vykouřit a hlavně taky chvilku držet hubu.
Znovu nastartovat.
Někde kde je přes den maximálně 22 stupňů a v noci se dá spát pod peřinou. Někde kde neexistují emocionální traumata a každodenní trampoty.
Někde, kde bych mohla zapomenout na něj, na ně, na ni a na celou řadu dalších a taky tak daleko aby nakonec ostatní zapomněli na mě.

Konec Tečka.

úterý 31. května 2016

Nula dní bez sarkasmu



Dneska jsem si všimla, že moje vlasy už jsou tak dlouhé, že zase vytvářejí tu nepříjemnou a nechtěnou roztomiloučkou vlnku v předu a tudíž si mě opojení lidé a lidé zezadu přestávají plést s mužem.
Je mi z toho smutno.
Jsem na svoji mužnost hrdá.

Pár hodin zpátky jsem měla velice důležitý rozhovor. Co my dva vlastně máme společného. A nebyl to cizí člověk. Občas se na to mujsíte zeptat i těch nejbližších.
Nesnáším když o sobě třeba nejlepší kamarádi prohlašují "No jsme úplně stejně šílení/prdlí/whatever stejně to všechno zní fantasticky debilně". Ne nejste stejně prdlí. Akorát je vám čtrnáct a nenávidím vás.

Né to jsme zase odbočili. Každopádně odpovědí mi bylo, že ani jeden z nás nemá žádný zájmy  a v tom jsme právě tak stejní. To je to co máme společné.
Žádná jízda na kole, žádná láska k akvarijním rybičkám a dokumentům o přírodě. Ani jeden z nás nemá něco co by se dalo nazvat životním koníčkem.

Věděla jsem že je to pravda, ale stejně jsem se nad tím potřebovala ještě zamyslet.

Číst umí každej, a nejspíš nečtu v každé volné  chvíli ale dělám i spoustu jiných věcí, vaření mám ráda jenom pokud mám hlad a nebo chuť, psaní mám ráda a občas mi jde, ale rozhodně se mu nevěnuju závodně...Pokud opravdu nějaký koníček mám tak je to mluvit jak mi zobák narost. Ale to je spíš talent. Ne koníček.

Možná se mi příčí už ta představa. Věty jako"Obětoval tomu všechno" "Dává do toho celé srdce"...je opravdu tak špatné dávat srdce do celého života a obětovat se sama pro sebe a ne pro kopání do míče a nebo okopávání záhonku?

Ať to je a bylo jak chce, já koníček nejspíš opravdu nepotřebuji. Stačí mi moje malé záliby...Svačinky v jedenáct a odchod na kutě ve tři, půlnoční káva a ranní vzduch. Obracení stránek a nové informace, rozkošné plánovací diáře plné ušmudlaných papírů a záložek, vysoké boty a ženy co nenosí podprsenku. To jsou mé malé radosti.

Je mi líto, že jedné radosti jsem se musela vzdát. Jde to ztěžka a ten popelník mi tady chybí. Jednu výhodu to ale má, ruce mi voní krémem a né kouřem. Stejně mi to ale chybí. Jenom ať mi doprdele nikdo nevykládá, že si mám vzít žvejkačku. Žvejkačka vživotě nikomu nepomohla. Akorát mě to vytáčí.

Pac a pusu.

středa 25. května 2016

Esa v rukávu a zhnusení.

Každá žena má v rukávu schované trumfy.



Většinou nejde o trumfy, které jsou schované v kalhotách a využijete je ke kariérnímu postupu, ale docela obyčejné trumfy, které žena potřebuje aby svoje emocionální těžiště vrátila do původního stavu.

Jako vždy jsem se přesvědčila, že některé problémy nejdou vyřešit. Naštěstí můžeme neřešitelné problémy alespoň na různou dobu odblokovat.
Spousta práce, spousty knih a psaní, spousta sexu ve městě prokládaného stovkami dílů seriálu přátelé,.. to a ještě dobré víno jsou jediné trumfy jaké momentálně mám a zatím se v jejich přítomnosti cítím dobře.
Starosti mi dělá pouze reálný život. Pokaždé, když na něj pomyslím, musím něco sníst. Je zvláštní jak dokážou být mladí lidé osamělí.
Ačkoli samota a zatrpklost je to jediné po čem mé patnáctileté já vždycky snilo, těď už nejsem osamělá z přesvědčení. Jsem osamělá protože bych každýho na počkání nejradši zarvala do jeho vlastní prdele.

Ať už se mnou mluví kdokoliv, do pěti vteřin jsem doživotně zhnusená. Nikdo mi nikdy neřekl, že pokud se narodím s vagínou, budu brána jako něco lehce postiženého co se živí akorát blbejma kydama a trapnejma komplimentama. A taky že umřu sama, pokud jsem si životního partnera a inteligentní přátele nenašla už ve školce.
V dnešní době je životu nebezpečné ztratit člověka, který je vám blízký a rozumí vám. Globalizace se sice postarala o srůstání a zmenšení světa a informační technologie jsou na kvalitativně čím dál vyšší úrovni...ale lidé zplesnivěli, zhloupnuli a semknuli se do malých společenství, která jsou téměř neproniknutelná.

Ne že bych tam proniknout chtěla. Ale víte co.
Kdyby bylo tak jednoduché najít alespoň jednoho člověka, kterýmu nemám chuť vymlátit zuby po první srozumitelné větě, asi bych neseděla doma, ve tmě, nelila do sebe jedno ledový kafe za druhým a rozhodně bych tohle všechno někomu už dávno povykládala, místo abych to vypisovala sem.
Fakt den na hovno.
Jiný dny už ani neznám. Pa

středa 23. března 2016

Konečně můžu psát o tom, jak je láska na hovno

Psaní jsem zase na chvilku pověsila na hřebík, stejně jako jógu, běhání a vaření a pokusila jsem se soustředit na to, co jsem si myslela, že je pro mě nejdůležitější.

Ale tam se mi to moc nepovedlo. Myslela jsem si například, že je pro mě velice důležité učit se jenom do školy, dobré námky a tak podobně. Jak jsem ale byla překvapená, když jsem zjistila, že jsem se měla učit pro sebe a pro život.. a že je občas lepší...místo šestihodinového počítání každého příkladu do matematiky radši přečíst něco o historii.
Fakt ráda bych psala vtipně a trefně jako (skoro)vždycky, ale v momentálním rozpoložení to nějak nejde.
Bláhově jsem byla přesvědčená ještě o jednom.
Věřila jsem, že některé vazby vydrží věčně a je tudíž třeba je občas prioiritizovat. Nakupovat nové vybavení, sledovat co mají ve slevě jako nějaká "manželka"a dokonce jsem se natolik zapřela, že jsem provedla generální úklid.
Hele to není k smíchu.
Ještě nedávno jsem byla dítě, já jsem si možná tak uklidila v pokojíčku, ale s žíravinama vhodnejma do mojí vlastní koupelny jsem neměla zkušenosti.

Můj život se celkově omezil na školu (na kterou stejně většinu času seru a kdo né), partnerský čas a každovečerní hodinové vyprávění s mámou. Mohlo mi připadnout trochu divný, že ten druhý si pořád ještě dokázal udržet kousíčky svého osobního svobodného života. Ráno kouká na seriály, cvičí, občas popustí uzdu své vášni pro videohry..ten člověk si na sebe nakonec vždycky našel čas.
Párkrát už jsem nad tím přemýšlela, ale nikdy se mě to nijak zvlášť nedotklo.
Dokud vás ten člověk nepošle k šípku.
Dokud se stejně jako mnoho dalších nezachová jako sobec a dokud se nepotřebuje odreagovat a nerelaxuje s někým jiným.

A pak si prostě chvilku jenom sednu. S takovýmhle trápením se ale člověku ani nesedí pohodlně, natož aby by se mu dobře myslelo. Vždycky po pěti hodinách zakončím svůj myšlenkový cyklus tím, že to možná tak hrozné není a že to zbytečně nafukuju, pak ale seberu zbytky svého zdravého rozumu, některé věty si přečtu znovu a nechám se znovu a znovu vyvádět z omylu.
Tohle už nikdo nafukovat ani nemusí.

Ačkoli se tato krize pro mne vyvíjí zatím nejlépe ze všech vztahových karambólů, bez slz, labutích písní a averzi vůči jakémukoliv člověku, vyvstal tu daleko větší problém.
V momentě kdy se nesnažím obnovovat komunikaci což stejně nemá cenu a asi ani nechci, v momentě kdy hystericky nevyvolávám člověku se kterým se bavím naprostou většinu svého času, v momentě kdy nemám "koho obtěžovat" ztrácím svoji identitu. Ale ne jenom tak trošku. Ale dost hodně. Rozpadla se mi jakákoliv rutina. A moc dobře víme že rutina je občas to jediné co nás drží při životě a opečovává náš zdravý rozum.

Nevím kam jít co si počít nebo co dělat. Dlouhé seriály nějak nikdy nebyly můj šálek kávy. Samozřejmě že bezprostředně po oné události člověk nemůže očekávat svůj kariérní a energetický vrchol. Ale čekala jsem, že mi alespoň kousek života zbyde, né, že se pokusím ze svetru odtrhnout nitku a pak ho celej rozpárám. Žel bohu stalo se, nic ze svetru mi nezbylo a já se, zase jednou znovu budu muset naučit žít sama se sebou.
Doufala jsem že to už nikdy muset nebudu.
A pár věcí radikálně změnit.

neděle 31. ledna 2016

Co je v dnešní době zajímavé čtení?

Zajímalo by mě na kterém ostrově mezi Čím-chci-být-islandem a Nechutí-něco-dělat-kontinentem se nachází st.Výdrž. Blahosklonná myšlenka že něco budu dělat a skutečné činy jsou občas něco tak rozdílného. Pomalu to člověka nutí přemýšlet o prioritách.



Opravdu je pro mě tak důležité být úspěšná? A jestli ano, nenadřela bych se pro to trošku víc?

Nemálo lidí už ztroskotalo na tom, že šli za něčím co skutečně nechtěli. Když to zjistili, bylo už na opravdové sny pozdě. Zajímalo by mě ovšem, co z mých poriorit a  cílů je Fata morgana a co je skutečný sen.
Co vlastně skutečně chci?
Nejeden muž a nejedna moje máma by se nad touhle otázkou pousmáli. Při jakékoliv příležitosti mi ji vráželi do ksichtu a teď..teď jsem si ji tam plácla sama.

Já  nevím. Všechno se mění. Občas chci koláček a občas rohlík se salámem. Akorát že je to u jídla o něco snazší. Když nevím, dám si pro jistotu oboje.

Přimělo mě to ovšem přemýšlet nad něčím úplně jiným. Co je vlastně v dnešní době zajímavé čtení? Pro mě a vůbec pro nikoho, nebude velkým překvapením to, že pro mě je zábavné právě to, co píšu já. Od té doby, co jsme byli na základní škole nuceni něco psát, jsem byla chválena za ledacos, za slovní zásobu, myšlenku, květnatost..želbohu nikdy jsem do svého psaní tak úplně neuměla zapojit fantazii. Po tom, co jsem horko těžko vyrostla z dětských střevíčků, mě nebaví květnaté romány z fantastických světů ani číst, natož psát.

Ačkoli jsem se tomu dlouho a udatně bránila a snažila se držet svých ideálů, které měly údajně většinu života hlavu v oblacích, já jsem s realitou spjata víc než je zdrávo. Nevymyslela jsem si žádný vlastní svět a pokud se nemýlím, nevysnila jsem si ani jednu pohádkovou princeznu, jsem prostě taková. Držím se květnatě při zemi a ráda kdekterý fakt štípnu do zadku.

Přesto nejspíš patřím k lidem, kteří nenávidí až příliš věcné čtení. Blogy o módě, pedikůře, recenze balzámů na rty a opisování cizích receptů mě nijak neláká ani nenaplňuje.
Říct o klobouku, že je krásný a taky je to jarní kolekce, kterou na sobě měla vévodkyně Kate zcela určitě vyžaduje talent pro selektaci informací ovšem říct o tom samém klobouku, že je ohyzdně nepřátelský ale naprosto vhodný pro pohřeb jakéhokoli druhu... to chce půvab, důvtip, ale hlavně vlastní názor. To je věc, kterou málokterá dnešní "blogerka" umí. Na druhou stranu, ocení takový názor vůbec někdo?

Možná nejde o to, co je cílem dnešních pisálků, ale co je cílem dnešních čtenářů.
Co vlastně chcete?
Jak daleko se vůbec dostanou moje názory. Dostávají se od srdce do srdce zase jen a pouze mně? Dokáže vůbec někdo udržet pozornost, když jde o myšlenky někoho jiného?
Obavám se, že ne.
Pokud mě někdo baví a jsem ochotna přiznat, že udržel tempo v průběhu celého slohového útvaru, bude mi nejspíš natolik podobný, že ho ve skutečnosti nenávidím protože je lepší nebo stejně dobrý jako já.
A nečteme přece lidi, které nenávidíme.
Ty čteme akorát, když potřebujeme výmluvu pro další sklenku vína.






O tom, jak někteří muži nesnášejí plesy.


Světla ramp a dlouhé róby bez pochyby patří k plesové sezóně. Kdo může, nasadí oblek a předstírá že umí tančit. Řeznice a inženýři distingovaně srkají dvě decky vína za padesát korun a dámy v předražených šatech objednaných z aukra, hodnotí třpytivost miniaturních kabelek svých společnic.

Neříkám, že se to musí nějak prožívat a brát vážně. Každý známe a máme rádi toho člověka, který tančí polku na valčík, ale co dělat, když někdo takovéhle samozřejmé události pokládá za nechutný přežitek? Za odpornou šaškárnu, kterou je nutno přetrpět, abyste po něm dalších deset let neházela talíře?
Ono je to tak.
Nikdo netvrdí, že to není šaškárna. Málokterá žena obleče večerní róbu víc než jednou do roka a v podstatě nikdo z nás neumí nijak přeborně tančit, ale právě pro tyhle příležitosti má většina z nás určitou míru tolerance a nepřeberné množství chuti se blejsknout. Někdo tak "sebestředný" jako já nejspíš nemůže pochopit člověka, co se tam nechce ani ukázat a už rozhodně nechce umět tančit. Tančit ani krásně ani nijak jinak.

Averzi vůči podobným "šaškárnám" mají ovšem téměř výhradně muži. Je to problém, který v jejich očích vlastně vůbec promblémem není, což je ten opravdový problém. Plesy by se, alespoň dle mého, měly brát podobně jako nákup v supermarketu. Taky to žádnej chlap zrovna nemiluje, ale jíst něco přece jenom musí. Výhodou plesu je v tomto ohledu minimálně to, že vás tam netaháme každou sobotu.

Prokrista.

Je samozřejmé, že ženy a muži mají různé názory na to, co ještě schůdné je, a co už není. Já si například myslím, že ples je schůdný naprosto s přehledem, stejně jako na něm povinné focení a také konverzace s lidmi, kterým za rohem pomluvím i ponožky. Na druhou stranu co se mého, a leckterého jiného partnera týče, plesy jsou s trochou štěstí a výdrže přetrpění-hodné. Osobně jsem byla nařčena z toho, že snad očekávám, že se nebude tvářit jako zanícenej vřed, což on teda jako bude tak ať se s tím srovnám. Taky bude celou dobu otrávenej ale teda jako to přežije abych pak neměla blbý kydy.
Dík.
Čumět se celej večer na někoho kdo se tváří jako posraná prdel většinou přispívá k vnitřnímu klidu a spokojenosti ženy. Díky, že se tak přemáháš.

Lidem, kteří se "přepínají" takovýmto způsobem, většinou úplně uniká jakékoliv kouzlo přemáhání se a na pole lásky (popřípadě kolegiality) nepřinášejí vlastně vůbec žádnou oběť, i když si myslí opak.
Za předpokladu, že by se přemáhal, bychom se nejspíš vůbec nedozvěděli o jeho vnitřním souboji, jako prdel by se tvářil za zavřenými dveřmi vod toalety a místo okatého skřípání zubů, by někoho decentně dusil pod stolem.
Takovéhle předem ohlášené přemáhání totiž není obětí, ale veřejnou demonstrací proti tomu, co sem si zas vymyslela.

A tak tedy, co váš názor? Opravdu jsou plesy trestuhodná šaráda? 

středa 27. ledna 2016

Jak jsem se dozvěděla, že mám kopii.

Největší nevýhodou salátu je zcela jistě to, že nechutná jako čokoláda.



Nemám ráda když se někdo zbytečně povyšuje, ať už nade mě nebo nad kohokoli, ale trendem dnešní doby se stává úplně nová úroveň povyšování.
"Nestěžuj si! Mám mnohem víc starostí než ty, nemáš si na co stěžovat."
"Promiň ale narozdíl od tebe, já mám povinnosti."
"Já toho dělám daleko víc."
Kdy přesně se stala zaměstnanost a obtěžkanost povinnostmi měřítkem toho, jak je člověk hodnotný.
Měřítkem toho, co si může dovolit a co ne a obvzláště pak, kde přesně leží ta pomyslná hranice mezi těmi, kteří si stěžovat můžou a těmi, kteří na to nemají právo?

To je ovšem jen jedna z věcí, které mě dnes dokázaly jaksepatří nasrat.

Tou druhou je nazvání někoho přesnou kopií někoho druhého.
"Potkal jsem jednu holku a ta je úplně stejná jako ty." (scénická pozn.: né vizáží)
Tahle věta by se nejspíš měla připsat někam k nejtěžším hříchům a nebo řečníkovi zajistit reinkarnaci v jepici.
Jistěže existují určitá schémata, která se dají nasadit na určité pohlaví, určitou věkovou skupinu nebo jistou kategorii lidí, ale jak moc může člověk akceptovat že je kopií někoho jiného.
Myslím, že není v lidské moci tak širokou a dalekosáhlou urážku vůbec zpracovat. Až na některé nešťastníky, totiž všichni stavíme svoji existenci a svůj život na pýše, na víře v naši osobnost a jedinečnosti našeho individua. V ten moment to vaší osobou zkrátka pořádně zalomcuje.
Myslí to vážně?
Jak to může říct?
"Né to prostě nechápeš fakt úplně stejná, si vzpomeň na sebe v šestnácti." (Ve zkratce "Notak, si vzpomeň jakás byla píča")
Berou mě v tu chvíli všichni čerti? Ne. Pořádně mě to sere, jelikož jak je jistě každému známo nejlepší obrana je útok a nejlepší uklidnění sebe sama je zdravé nasrání. Člověk se nerad smiřuje s tím, že odteď jsou všechny náctileté píče vámi v šestnácti, to někoho skoro i raní.

Stejně těžko by se nejspíš zpracovával i fakt, že jste přesnou kopií Angeliny Jolie, i to totiž dostatečně naruší povědomí o vaší unikátnosti, ale být předlohou pro každou pubescentní svini, to je celkem hustý.

To už ale začíná být trochu osobní. Celý tenhle problém nám totiž leží v žaludku trochu hlouběji. Předně asi opravdu záleží ke komu jsme přirovnávání a na počest jaké příležitosti.
Srovnávání třeba co se týče odpalu při baseballu, není tak úplně srovnatelné se srovnáváním co se týče osobnosti. Tam jde o něco jinýho. O něco co toužíme aby jiní vyzdvihovali a obdivovali, né aby na to nasadili nálepku "autentická kopie".

A to by bylo milí a sladcí, k věcem, které mě dokázaly nasrat během jednoho dne, asitak všechno..